Jestli mi nad postýlkou, když jsem se narodila, stály sudičky, určitě mi nadělily bezmeznou lásku k dobrému jídlu. Suroviny bez kterých neudělám krok (pokud nejdu randit) jsou pak cibule a česnek.

Obzvláště česnečka byla dlouhou dobu polévečka, která, byla- li na jídeláku, nemohla uniknout mému bystrému postřehu. Jak mi přibývají letokruhy, začínám být ohleduplnější k ostatním polévkám a semtam si dám i nějakou jinou. Kde však neváhám ani minutu a můžu si ušetřit zaostřování menu (díky svému chabému zraku:-)) je restaurace Sudička. Dopředu vím, co si dám, stejně jako vím, že už si nic jiného nedám. 

Pro průměrnou ženu je česnečka ze Sudičky hlavním chodem. S podobně hustou, krémovou, jemně- pikantní téměř omáčkou doplněnou skvělými křehoučkými rozpíčky (nejedná se o termín z anatomie, ale o rozpečenou ochucenou bagetku) jsem se za svůj mrzký život nesetkala.

Od svých spolustolovníků jsem ochutnala také překvapivou omeletu na slanině s hrooomadou čedaru a pórku podávanou v litinové mističtě, kde vejce jen tak nevystydnou. Nebo křehkou tortilu se zeleninou, kuřecím masem a pikantní omáčkou, kterou skvěle zjemnila zakysanka.

Sladká tečka v podobě lesního ovoce s mascarpone byla tak vzrušující, že pánům od vedlejší stolu, při pohledu na tři krmící se snobky, padaly brady do jejich fondue a kravaty se jim škvařily na jejich raclette grilu.

Já však zůstanu věrná smetanové česnečce. Houwhg.

PS: Škoda, že úžasné, milé, přeochotné a vtipné chování sudičkovské obsluhy není normou i pro jiné podniky. Já se však nevzdám. 

Sudička, Nitranská 7, Praha 3- Vinohrady, www.sudicka.cz

Těště se na nový článek zase v pondělí!!!