Pojem Sabores mi není neznámý, první prodejna se španělskými mňamkami se v Praze otevřela před 6 lety. Dnes jsou tyto prodejny, kam nedoporučuju chodit hladová, v Praze tři. Frčí jim také eshop. A nově k nim přibyl Tapas bar v centru.
Takže jsem byla zvědavá. Vím, že jejich sexy prasečí nožičky, které provokativně visí ve výloze, jsou v top kvalitě, a že je dodávají do nejlepších restaurací. Vím, že mají skvělé víno, po kteréms e dějí věci. A všechny ty jejich paštičky, mořské věci a sýry…

Ale co si budem povídat, kvalitní ingredience není vše.
Tapas Bar jsem navštívila 2x, poprvé ještě před oficiální otevíračkou. A první návštěva mě nijak neuchvátila. „Jo, dobré.“ Ale dobré je za tři a já chtěla víc… Víc chuti, víc zážitků, víc příběhů.
A při druhé návštěvě jsem toho dostala tolik, že jsem měla chuť si zbytek nechat zabalit i s šéfkuchařem.
Honza Horký mě totiž úplně odrovnal.

Vůbec na mě nešel pomalu a rovnou mě hodil do vody. Respektive do gazpacha. Nejjemnějšího gazpacha, co do konzistence a zároveň nejsilnějšího, co do chuti. A v něm úchvatné ceviche z mořského vlka. Všechno to bylo donačančané avokádovou pěnou, opečenou křupavou rybí kůžičkou a taky krutomatem, který si Honzík krutí sám. (Krutomat je rajče dehydrované pomocí plynového dusíku.)

Pak přišly ančovičky, které zakrouceně roztomile spinkaly na plátku býčího rajčete. K tomu všemu ještě kaviár z olivového oleje s příchutí chilli a příběhem. Tedy příběhem o tom, jak lze toto vyrobit. Jo, to už je vyšší dívčí.

A to přišlo. Přišlo to z lesa a já chtěla, aby to nikdy neskončilo. Lilek z Josper grilu a burrata (mozzarela o pár levelů výš). Když jsem to ochutnala, začala jsem věřit, že ta kráva měla vážně šťastný život. A teď ho mám i já. Společnost lilku a burratě totiž dělal lanýžový krém, kaviár z lanýžového oleje, borůvkové pyré a šťavel. Takové ty kyselé trojlístky z lesa, kterým někdo (třeba já) říkaval zelíčko. Už jsem řekla, že jsem chtěla, aby to nikdy neskončilo?

Sladká tečka pak přišla ve formě creme catalan s mandlovým crumblem (babička tomu říkávala drobenka) a vanilkovou zmrzlinou. Ale to už bylo jen formálním zakončením večírku, kdy jsem se postupně od stolu přesunula k baru, kde jsem šéfkuchaře doslova hltala. Jeho jídlo i jeho slova. Toho kluka to snad vážně baví 🙂

Tapas Bar Sabores, Malá Štupartská 3, Praha 1

Všechno je jednou poprvé. A tak jsme vyrazily reprezentovat Snobku na piknikovo grilovací sraz foodblogerů. Vzhledem k tomu, že pokrmy i nápoje byly přislíbeny, rozhodnuty jsme byly ihned a přece aspoň potkáme představitele dalších českých blogísků.

Když ovšem přišel dotaz „už víte, co budete grilovat“, vyděsily jsme se. My?  A grilovat.

Milé Janči z Popečeníčka jsme tak slušně napsaly, že se bohužel zúčastnit nemůžeme, protože prostě nevaříme a pouze žereme. (Napsaly jsme to asi slušněji :-))

Nicméně Janča se odradit nenechala a zpětně jí za to děkujeme. Přijala nás takové, jaké jsme, tedy bez vaření, ale za to s vyvinutými chuťovými pohárky.

A že bylo co ochutnávat. Blogeři a blogerky grilovali své vlastní nejdobřejší dobroty na Lotus Grilech, až se z nich kouřilo. Tedy nekouřilo. Jak nás Ondra – PR Lotus Grill Kluk poučil. Tito barevní cvalíci nekouří. A navíc nám jistý řezník z nejlepšího obchodu ve městě poslal libové špekáčky a salčíči i s tou jejich skvělou Lokální hořčicí.

Sešla se jídla slaná i sladká, zdravá i prasácká. Ze sladkých jídel nás totálně nadchly grilované broskve s řeckým jogurtem, slaným karamelem a kardamomem od Sugartown.  A taky vítězka celé sešn Cherries on top a její grilovaný ananas s akátovým sirupem a skořicí, kokosové mascarpone. Řeknete si, mascarpone, pche.

Ale to byl PAN mascarpone s PANÍ kokosovou dužinou a spolu nám z toho udělali pěknou divočinu.

Ze slaných jídel to u mě vyhrala Maťa, co varí i s její blonďatou kamarádkou. Jako já nejsem kuřecí typ. Ale když se to křídlo pořádné vyráchá ve whisce a doplní se to sladkopikantním čatní, tak jsem ochotna i na chvíli zapomenout, že kuřata jí, dle mé teorie, pouze děti a vegetariáni.

A v těsném závěsu krevety Tandoori od již zmínených Sugartown Prague s mátové majdou. Ta se dala i samotná. Jen tak prstem. Na krevety a na blonďáky mám slabost. A po ochutnání musím říct, že taková dobrá kreveta při čtvrtku lepší jak nedobrý blonďák kterýkoliv den.

Pro každého se našlo něco. Skalní alkoholici ocenili grilované mojito. Pokud jednou nekouřící cvalíci dorazí na Kubu, budou se kubánští kuci hodně divit, jak se dá tento drink vytunit.

Prostě dokonalá akce. Díky všem za pozvání, nové kontakty, pamparádní stravu (až jsme se styděly, že jsme jen vyžírky) i bezedné lahve s vínem.

Recenze na obchody sem nedáváme příliš často. Ale tohle, tohle není jen tak obyčejný obchod. Je to nejkrásnější obchod na světě.

V chlaďáku se líně povalují naducané špekáčky, sexy párky různého původu, šťavnaté fláky přeštického čuníka i české stračeny a volají a lákají konzumenty jako bájné Sirény námořníky: „Kup si nás a nech si nás ugrilovat. Nebudeš litovat…“

Tak co jsem měla dělat. Jsem jen slabá žena.
Vlastně jsem ochotna za kousek Dlouhé s Lokálem a Naším masem vyměnit celou Pařížskou. A nemyslím tu šlehačku.

Znáte ten vtip: 3 blondýny vejdou do řeznictví a objednají si troje párky, stejk, 2 hamburgry, salsicciu na ochutnání, salsicciu sebou, 2 stejky sebou, jo a ještě jatýrka. A slaninu. Ať je to do čeho zabalit. A zabalte nám k tomu i pana mistra řezníka i ty dva týpky, co to tu krájí a grilují…
Hm, tak to není vtip.

Takhle to bylo. Prostě si nás tohle přenádherné voňavé řeznictví získalo svou krásnou atmosférou, přemilou obsluhou a dokonalým masiskem. A to blondýny umí ocenit. Takže jsme jim to tam lehce vyžraly. Nacpaly se jako kuny a byly šťastné tak, že jsme tam zářily štěstím a blahem jak tři komety.

K tomu všemu ještě pan mistr řezník František Kšána ml., který byl tak skvělý, že bych si ho dala i rare.
Jiné maso než to Naše už nechci a za muže chci řezníka. Tak.

Naše maso, Dlouhá 39, Praha, nasemaso.ambi.cz

Nejraději chodím jíst s mými Snobkami. Obzvláště těmi, které (bez ohledu na pohlaví) mají stejné chutě jako já. To znamená maso, ryby, potvory z moře vytažené a nevadí jim, či je alespoň nepohoršuje, absence vaty typu pečiva a příloh. Vyrazím- li totiž s civilistou, případně jiným stravovacím druhem, odmítá často vzájemné ochutnávání (jídla), nedej bože sdílení talířů. Ovšem zde je sharing více než žádoucí.

Pokud jste si dodnes mysleli, že tapas patří do španělské kuchyně a znamená to olivy, šunku apod., jste na velkém omylu. My jsme byly tři blonďaté křehké dívky po náročném fyzickém výkonu a v hospodě u Gregorů (která byla předem vytipovaná a prolustrovaná) jsme si nechaly připravit pravé české tapas hody z jídel předkrmových.

Nejdřív nám bříška zahřál báječný hříbkový krém, který nepotřeboval ani čerstvě namletý pepř. Navíc pan vrchní pohotově zareagoval na naši částečnou nesnášenlivost na krutony a přinesl je zvlášť. Polévku jsme si daly ještě každá vlastní. Pak už ale nastala soutěž o to, kdo si urve nejlepší sousto. Vzhledem k tomu, že byla skvělá všechna, nebyl boj vůbec krvavý, přežily jsme všechny a z hodování se tak stal poklidný, místy až nudný dýchánek plný spokojeného pomlaskávání a následně drobného funění.

„Takže my si dáme tlačenku, uzené vepřové kolínko, kachní paštiku, vepřový bůček, tatarák … a salát.“ (Ten jsme si stejně daly, jen aby to nevypadalo, že blondýny v Praze jí samé prasárny*. A bez chleba.)

A všechno bylo perfektní. Tlačenka byla plná masa, hustě posypaná na drobno nakrájenou cibulkou a spokojeně si lebedila v octu. Tatarák byl dle očekávání velmi dobrý, česnek silný a topinky skoro zbytečné. (Na co chleba, když mám maso.)

Mě osobně velmi nadchl bůček, připravená ve vakuu, s hořčicí, křenem jako křen a šalotkou.

Velmi jednoduše připravený salát s řepou a kozou nám pro změnu chutně doplnil vitamíny.

Ale nejlepší byla paštika. Hrubá, domácí, plná masa s brusinkovým želé a jablečnou kašičkou.

A pak nám došlo, že nemáme na stole to koleno!!!! Skandál.

A tak jsme si ho daly jako dezert. Měkoučké uzené vepřové kolínko s jablečným křenem. Přišlo sice se zpožděním, zato zdarma. Prý za čekání. Perfektní tečka.

Nabídku číšníka o výběr z dezertů jsme už odmítly. Měly jsme přece to koleno. A víc se do nás nevejde. Porce byly sice předkrmové, ale bylo toho dost.

A tak jsme rozloučily s restaurací u Gregorů, kde jsme přijaly asi 15x tolik kalorií, kolik jsme spálily na bruslích na okruhu Nymburk – Poděbrady – Nymburk. Holt život je jeden z nejtěžších.

Restaurace U Gregorů, Palackého třída 440, Nymburk, www.ugregoru.cz

*Pozn. autorky Kachny: Aby bylo jasno. Nic z výše popsaného za prasárnu nepovažuji. Názory na výživovou problematiku se však různí.

Na první pohled se může zdát, že lehce diskriminujeme vše, co začíná na vege/vega, ale není to tak. Jen prostě trochu nadržujeme všem kravám, bejkům a jiným masem oplývajícím živočichům. Chcete- li ale ochutnat něco, co jste nikdy neochutnali, musíte občas vyrazit tam, kam byste jinak dobrovolně nikdy nešli. Když se k nám dostaly zprávy o prej báječném vegeburgeru a neskutečném raw cheesecake, nechtěly jsme tomu věřit. Co to je to „vege“? A co to je to „raw“?

Tak jo, předsudky stranou. Mít je, tak bych nikdy do pusy nestrčila kližku, krevetu, ba ani houbu (páč vypadá divně a je slizká). S heslem „když mám hlad, sním i tofu“, jsme se neohroženě vydaly užít si náš nonmaso den do měšťanského domu v Nerudovce. Do podniku, kde lovují Veg. A prý je tam dobrý výhled. Po zdolání převýšení Nerudovky a asi 115 238 schodů jsem si říkala, zda by nebylo výhodnější zůstat v nížině a dát si gyros. No ale za ten výhled to stálo. Takovou malebnou terasu už jsem dlouho neviděla a má obvykle přisprostlá duše se rozněžnila.

A teď „ukate“ to menu, máme hlad.

Na doporučení velice ochotné obsluhy jsme jako předkrm zvolily jejich domácí poklad a to tempehové paté s hlívou a vlašskými ořechy přelité brusinkovo-borůvkovým glazé a toasty s bylinkovým máslem. Bylinkové máslo, bylo nezapometulné, ale lepší předkrmovou volbou bylo carpaccio z červené řepy, které zanechalo zásadní otisk, nejen na ubrusu, díky kombinaci marinády z javorového sirupu a rukoly s praženými vlašskými ořechy. Přesně tohle (ta řepa) mě baví. Když už jsem vege, proč hledat náhrady masa (tofu, tempeh) a proč raději nepoužívat přirozeně nemasné suroviny.

Paté a řepiskové carpaccio

Jenže to jsme ještě nevěděly, že přijde burger. Báječný načančaný plně naplněný. A ta cibulka! A domácí majo jo jo jo. Za mě jo.

LoVegburger
(s grilovaným seitanem, sýrem, tempehovou slaninkou a zeleninou; pečená cibulka, sojanéza, kečup. Podávané s hranolkami a domácí sojanézou)

A taky jsem nemohla nevyzkoušet mé zamilované kari. Thajské kokosové curry s jasmínovou rýží. Bylo příjemně sladkopálivé. Nešlo odolat mámení směsi žampionů, tofu, sladkého hrášku a jarní cibulky s kokosovým mlékem na kari, zakápnuté limetkovou štávou. (I když bych si to úplně v klidu dokázala představit bez tofu, viz. výše.)

Thajské kokosové curry

Když někam jdu, většinou si dopředu jídelák nastuduju. A když už nevybírám rovnou na jistotu, tak alespoň s mlhavou představu. Předkrmy i hlavní chody jsme si nechaly spíše doporučit, zato o dezertu jsme měly jasno od prvního dne, kdy jsme se o LoVegu dozvěděly. A raw čoko cheesecake byl prostě … hned pryč. Konzistence i chuťe byly netradiční, ale fantasticky vyladěné.

Raw čoko čískejk

Neměla žádné hranice,tahle naše veganská žranice 🙂

LoVeg – veganská restaurace, Nerudova 36, Praha 1, www.loveg.cz

Znáte La Gare? A zkusili jste to už o patro níž? Ne? Velká chyba!

Le Winstub jsme si zvolili jako místo, kde vstoupíme spolu s naším jediným mužem do jeho další dekády. A ačkoliv to byla návštěva první, tak trochu jsme s kvalitou počítali a nemýlili jsme se.

Začnu obsluhou, která byla vysoce spiklenecká a téměř nám pomáhala spoluvytvářet plány, jak neukázat oslavenci nic z darů pro něj připravených. Navíc, pán, kterého jsme pro tento večer navíc vyfasovali, byl bezchybný. Asi okamžitě odhadl naše rozmlsané jazyky a snobské ksichty. Výhrou jsme pro něj byli ten večer i my, protože jsme se v kupodivu poloprázdném podniku pěkně rozežrali.

Část z nás začala „takovou francouzskou pizzou“, jak nás poučila naše kolegyně s diplomem z francouzštiny. „To by měli Francouzi radost“, zaznělo zpoza rohu od kuchaře… Tak tedy Tarte Flambée – tradiční alsaský koláč z tenkého těsta s creme fraiche plus špek, cibule, šneci, uzená kachní prsa, uzený losos. Každá příchuť ve své lajně.

Tarte Flambée

My víc masoví než těstoví jsme se nechali zlákat čerstvým mořsko masovým barem a nechali jsme si připravit lososový a hovězí tataráček… Uff. To je jako vybírat mezi blonďatým modrookým Švédem a divokým černovlasým Argentincem. Výhodou tataráku ale je, že můžete mít oba a nikoho to nepohoršuje.

Tataráčky

Naše chuťové pohárky jsme hezky pošimrali…ale co teď? Ještěže pan vrchní už poznal, co jsme zač a přinesl nám megakravskou porci hovězího masiska rovnou z grilu. Cote De Boeuf. Ach. Nějaké Pommes Frites a míchaný listový salát (skvěle ochucený) mě vůbec nezajímaly. Ale ostatní říkali, že prý dobré.

Cote De Boeuf

Když nám trošku slehlo a vzdechy ustaly, začaly se ve velkém řešit dezerty. Měla jsem jasno hned. Pomalu pečený hovězí krk musí být můj. Nic proti Cote De Boeuf, ale ten krk mě položil na lopatky a vychutnal si mě. (Ve skutečnosti to bylo naopak, ale znáte muže, jsou ješitní. A ještě jsem si ho pěkně naporcovala).

Hovězí krk

Ty skutečné (rozuměj sladké) dezerty následně přišly též, protože snobská rasa je mlsná.

Dezerty

Mou pozornost si na chvíli získala panna cotta, ale stejně mé myšlenky před spaním skončily u hovězího krku. Nikdy nezapomenu…

Le Winstub, V Celnici 3, Praha 1, www.lewinstub.cz

Sushi – to je vyšší dívčí.
Jídlo v našich zeměpisných šířkách nepříliš známé.
Vám, co mé hluboké myšlenky právě čtete, sushi představovat nebudu. Ale věřte, že znám hodně lidí, kteří hůlky v ruce nedrželi a syrovou rybu v puse neměli. Věkové spektrum: široké.

Když pominu to, jak se vůbec můžu bavit s lidmi, pro které Asie končí v prvním čínském bistru…
Naštěstí mám svůj Snobka team.

Sushi by valná většina z nás mohla konzumovat po kilech, a proto velmi oceníme, když objevíme podnik, kde se prudce elegantně snoubí cena s kvalitou a dobrou lokací.

Takže. Sushi Tam Da je takový malý pajzlíček. Platí se u baru. Když je plno, mezi stoly se neprotáhnete a jídelák je igelitový, nicméně nabízí pár skvostných kousků, kvůli kterým jsem ochotna jet i metrem s přestupem.

MUST HAVE Tomka s banánem, tofu a lilkem
Přesný název nevím, ale věřte mi, že až ji ochutnáte, taky ho zapomenete. Stejně jako polévku vyfotit. To snoubení se pálivého a sladkého má fatální důsledky na dlouhodobě tvořený žebříček mých hodnot.

MUST TRY Smažené sushi
Nenapadlo by mě smažit sushi. Dnes už ale vím, že smažit se dá všechno a některým věcem to vyloženě prospívá. Obzvlášt vhodné pro jedince, kteří preferují teplou rýži před studenou.

MUST LOVE Kalifornie pokryté úhořem
… … … … Kousky jsou v porci 4 a díky nim se mým přátelům naskytly čtyři relativně dlouhotrvající chvíle, kdy i oni se mohli verbálně vyjádřit. Já totiž 4 x mlčela, měla zasněný výraz a občas lehce vzdechla blahem. Co se odehrávalo v mém nitru, ponechám v něm. Je to přeci jen příliš osobní.

Pajzlíček nabízí samozřejmě širokou řadu všech možných sushi, sashimi, kalifornií, maki, nigiri, polévek, nudlí a spol. Obsluha je milá. Nemá problém s extra zázvorem či extra salátkem.

Mimochodem mrkvovo-zelný salátek podávaný automaticky ke každému sushi je divoká karta dnešního příběhu. Ale o tom, až jindy.

Restaurace Sushi Tam Da, Perunova 13, Praha 3, www.sushitamda.cz